Studium, věc nejvyššího státního významu - 1. kapitola

16. července 2012 v 10:56 | Eveely |  Tvorba
Čau lidi,
tak už jsem zpět z chaty. Měla jsem se tam celkem fajn. Jako vždy mám spoustu fotek (410 :D) všeho možnýho. Takže můžete v nejblišší době nějaká ta "umělecká díla".

Dneska tu pro vás mám ale něco jinýho. V minulým článku jsem psala, že se sestrou píšeme "mírně" šílenou povídku. Sestry blog: cerna-kocka.blog.cz.
Vyhrožovala jsem, že jí sem dám. A opravdu ji sem dávám. Zásadně vám jí nedoporučuji číst. Je to totální splácanina. Některé věci v povídce nemůžete pochopit, pokud nejste mírně na hlavu a mírně úchylní. Některé věci v povídce nemůžete pochopit vůbec :D Nesmíte to brát ani trochu vážně.

A o čem to zhruba je?
Hlavním hrdinou je šestnáctiletý Amerp Ert (neptejte se jak vzniklo jeho jméno :D). Chodí do Školy Největších Retardů (ŠNR). Bydlí na internátě, v pokoji číslo 22 se svými kamarády Darkem a vílákem Kajlem. Povídka vypráví jejich nevšední zážitky v této nevšední škole.
To by bylo jenom zkráceně, aby jste veděli do čeho jdete. Ale nečtěte to! :D
Zatím není známo kolik to bude mít dílů, uvidí se jaké to (ne)bude mít ohlasy :D
Povídka v celém článku.


1. kapitola - Za to může ten jogurt!

"Kterej magor! Přiznejte se!"
Amerp se převalí na svojí palandě. Kdo, sakra, dělá takovej hluk takhle brzy ráno? Uvidí svého spolubydlícího Kajla, jak přehrabuje věci ve skříni jejich třetího spolubydlícího.
"Darku, to není vtipný! Kams je dal?!"
Dark, který až do teď tiše a poklidně spal na koberci vedle své postele rozespale zamžourá.
"Co?"
"Moje boty!" zapiští hystericky Kajl.
"Cože boty? Jaký boty?" nechápavě se hrabe Dark z peřiny.
"Moje růžový!" Kajl vypadá, že se co nevidět rozbrečí.
"Jo, tamty příšerný, cos měl včera... Cože je s nima?"
"To máš vědět ty, kdyžs mi je vzal! Kde jsou? Okamžitě mi je vrať, ty hajzle!" křičí Kajl a zuřivě kolem sebe mává rukama.
Dark se začne bránit:
"Ale já jsem ti ten tvůj růžovej hnus nevzal, toho bych se v životě nedotkl!"
"A kde teda podle tebe jsou, jako?" zeptá se ironickým tónem Kajl.
"Netuším, jak to mám asi vědět?"
"A kdo jinej by to podle tebe měl vědět?" otáže se naštvaně víla(ák) v růžovém županu.
V tom Darka a Kajla napadne to samé. Nejdřív se podívají na sebe navzájem a pak obrátí vyčítavé pohledy na Amerpa a napjatě vyčkávají, co řekne.
Ten prohlásí:
"Nedívejte se tak na mě, to byl Santa Claus!"
"Teď, na podzim?" podiví se upřímně Kajl.
Amerp se ušklíbne.
"Kde kdy podle tebe jako shání všechny ty dárky, co rozdává na Vánoce?"
To přinutí Kajla k zamyšlení. Chvíli si cucá palec a nepřítomným pohledem hledí kamsi do dálky, když tu náhle propukne v hlasitý pláč. Amerp ho začne uklidňovat tím, že mu Santa ty boty určitě přinese na Vánoce. Moc to ale nepomáhá, protože víla(ák) mezi jednotlivými vzlyky pípne plačtivým hláskem:
"Ale to je až za 91 dní, 5 hodin a 12 minut!"
Zatímco se ho Army snaží Kajla přesvědčit, že mu sluší i ty bílé boty, Dark s ďábelským smíchem vyhažuje růžové polobotky z okna, načež se zezdola ozve Xfilmův výkřik, jelikož mu očividně (ušislyšně) spadly na hlavu.
A do všecho toho zmatku kdosi zaklepe na dveře od pokoje.
Všichni tři udiveně zírají směrem ke dveřím, jako kdyby to byla nějaká velká zelená obluda, jelikož to je prvně, co za nimi někdo přišel. Zatím se doposud všichni vyhýbali jejich pokoji velkým obloukem (hádejte, proč).
Jako první se probere z šoku Amerp, který se sesune z palandy, na které stále ještě ležel a jde otevřít. Ve dveřích stojí podivný muž s modrými vlasy a v pošťácké uniformě. Podá Amerpovi velkou krabici se slovy:
"Zásilka na pokoj číslo 22,"
načež zmizí v chodbě a před odchodem za sebou ještě prudce zavře dveře a nechá tam stát udiveného Amerpa s krabicí v ruce.
"Co to je?" prolomí po chvíli ticho Dark svým dotazem.
"Nevím, něco je na tom napsanýho... Odesílatel: Černá Kočka... Kdo je, kurva, Černá Kočka?"
"Cože, Černá Kočka je kurva?" zeptá se nejapně Kajl.
Amerp zamyšleně odpoví:
"É... Asi jo?"
"Mňau!" ozve se z krabice.
"Otevři to." vybídne Armyho Dark. Ten ho poslechne a opatrně nadzvedne víko. V tu chvíli z krabice vystřelí cosi černobílého a chlupatého a přistane to na lustru. Ale jelikož lustry na internátu ŠNR jsou jen žárovky zavěšené na pár tenkých drátcích se obojí s hlasitou ránou a zvukem tříštěného skla zřítí na zem.
"Ehé...? Co když se nás někdo snaží zabít?" kníkne vyděšeně Kajl.
"Počkej, v tý krabici je ještě nějakej dopis." řekne Amerp, vyloví ho (ten dopis!) a začne číst:
"Zdarec. Posílám vám svýho yaoistickýho špeha. Postarejte se o něj a on se postará o vás. Jo, a jmenuje se Vyžírka, totiž Círa."
"Vyžírka, totiž Círa? Co je to za jméno?" zeptá se Dark.
Amerp pokrčí rameny.
"Ještě je tady: PS.: Bacha, všechno sežere."
Všichni tři obrátí pohled na Vyžírku, totiž Círu a uvidí, jak poslední list z jejich jediné pokojové květiny mizí v jeho tlamě.
"Myslím, že potřebujeme novou kytku." poznamená inteligentně Dark.
***
"Rychle, rychle, než nám zavřou jídelnu!" popohání své spolubydlící Kajl cestou na snídani.
"Nebejt tebe, nemuseli bychom tolik spěchat. To tys chtěl zachránit poslední kořínek tý kytky, i když to bylo zcela očividně beznadějný!" řekne Dark.
Kajl opáčí:
"Ale to je celkem závažnej problém, kdo nám teď bude obstarávat kyslík?"
"Okno?" nadhodí Amerp.
"My máme okno?" řekne Kajl s neskrývaným údivem.
Dark s výsměšným úšklebkem odpoví:
"Jo."
Víla(ák) se urazí, mlčí a naštvaně hledí před sebe. Špatná nálada ho ale přejde hned, jak vkročí do jídelny.
"Jůůů! K snídani máme jogurt!"vykřikne a vrhne se k obrovské míse plné čehosi bílého.
Vedle jeho ramene se ozve tichým smyslným hlasem:
"No, to nebude jogurt."
Kajl se s křikem "Pomóc! Úchylák v kápi!" vrhne pod nejbližší stůl, u kterého sedí Sohnengril Schreibtisch a skládá svou báseň Kuligummi.
"Scheisse! Geh weg! Ich muss mein Gedicht schreiben!" začne křičet Schreibtisch.
Kajl ho okázale ignoruje a špitne směrem k Amerpovi:
"Už je ten Úchylák pryč?"
"Jo, už můžeš vylézt." uklidňuje ho Army, zatímco si nalévá do polévkového talíře obyčejnou vodu, protože ta je to jediné, co je v téhle jídelně poživatelné. No, pomyslí si, i tohle je spekulativní, jelikož většina studentů má silné podezření, že to je zbytek vody, ve které uklízečky máchaly své mopy, když (ne)čistily podlahu.
Vydá se s tácem směrem ke stolu, přičemž se málem srazí s Dofilnikem, který ho pozdraví svým typickým:
"Čau Hanko, ha ha, prohrála jsi sázku, už máš Assasins Creed?"
Amerp mu odpoví:
"Dobrý ráno."
"Seš, no." prohlásí Dofilnik a odejde.
Amerp se posadí ke stolu a za chvilku si k němu přisedne Kajl, který má taky jen talíř obyčejné vody.
"Myslím, že mě přešla chuť na ten jogurt."
***
"Dělejte, jdeme pozdě!" ohlédne se v běhu Army na své kamarády Darka a Kajla.
"Děláš jako kdybychom někdy šli včas." ušklíbne se Dark, který táhne Kajla stěžujícího si na svoje bílé boty.
Amerp rozrazí dveře do třídy. Prudce zastaví, aby zabránil kolizi s jejich učitelem. Zezadu do něj ovšem narazí Kajl s Darkem a všichni tři se ocitnou na zemi u nohou svého učitele.
Vřískáč obrátí oči v slup a pročísne si rukou vlasy.
"Zase pozdě."
"Neříkej." zamumlá si pro sebe Amerp a pomáhá Kajlovi vstát.
"Se omlouváme." zahučí Dark.
"Tak sorráč." dodá Kajl.
"Neber si to osobně." rekne Amerp.
Vřískáš se zatváří nesmírně přísně.
"Nebuďte drzí, nebo vás zapíšu do třídnice!"
"Promiňte, my za to nemůžem." hájí je Kajl.
Dark řekne:
"Jo, plácáme z hladu."
"K snídani jsme měli jenom vodu." doplní je Amerp.
"Proč jste si nedali jogurt?" podiví se Vřískáč.
"To nebyl jogurt." ozve se úchylným tónem z druhého konce třídy Úchylák v kápi.
Učitel zamyšleně řekne:
"Já jsem si říkal, že to chutná nějak divně... Tak povědomě..."
Potom svoji pozornost opět obrátí k třem opozdilcům.
"Tak se tedy jděte posadit do lavic, protentokrát vám to odpustím."
Kluci z pokoje č. 22 si začnou pomalu sbírat věci ze země, přičemž se Kajlovi ještě dvakrát vysype obsah kosmetické taštičky, takže se pro něj musí vracet.
Vřískáč si povzdechne. Jako každý den se sám sebe ptá, jak to tady jen mohl dva roky vydržet. Asi nebylo nejchytřejší si na minulé škole začínat se studentem. Ale když on měl tak krásnej zadek... Zasněně se dívá z okna.
Přesně v tu chvíli do onoho okna narazí cosi velkého a kovového a ozve se hlasitá rána.
"KI - BUUUUM!"
Byla to Ríšova dvoumetrová helikoptéra. Její trosky i skleněné střepy se s třískotem snesou na zem a nad školou se vytvoří atomový hřib. Ozve se siréna a ve třídě nastane panika. Nakonec se všichni zřídí podle toho, jak je to vždycky učili. Lehnou si na zem pod lavice, nohama směrem k epicentru výbuchu. Kolem proletí Indiana Jones zavřený v ledničce.
Xfilm zvolá:
"Mayday, mayday! Máme tady havárii letadla!"
"Ty idiote, dyť to byl vrtulník!" opraví ho Fireman a Dofilnik dodá:
"Seš, no."
Všichni ve třídě smeknou a zasalutují, aby vzdali čest padlému pilotovi, ačkoli ta helikoptéra byla na dálkové ovládání.
**************************
To je konec první kapitoly. Pokud jste to přečetli, upřímně vás obdivuju. Pokud jste to psychicky přežili, můžete vyjádřit do komentářů svůj názor.
(gramatické chyby se pokuste ignorovat)
Mějte se, vaše Eveely
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 L. L. | Web | 16. července 2012 v 17:21 | Reagovat

Začátek jsem přečetla, ale pak jsem se trochu ztrácela a už se mi nechtělo, ale možná to ještě někdy dočtu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama